Matka na mě právě zařvala, ať vypadnu z jejího domu, že je jí jedno, jestli mě venku někdo znásilní, ale že mě tu nechce. Vyloženě krása toto.

Ale to bylo jen tak na úvod.
Dnes u mě byl kamarád, přišel mi zpravit počítač. Gackt mi v tu chvíli budiž svědkem, že žiji i normální "erotický" život (erotický, ne sexuální, podotýkám). Ale v tu chvíli jsem si uvědomila ještě něco.

Moc jsem se upnula na fantasii a přestávám žít reálným životem..

To je docela průser. Samozřejmě to nedávám nikomu za vinnu, i když bych teoreticky mohla. Jen sobě. Ach, však o sobě vím, že jsem to s realitou vzdala dávno. Ale že je to až takhle zlý, to jsem netušila (A ne, mód "Kareki" se u mě ještě nekoná)

A je tady otázka: Proč vlastně žít realitou, když se nikdy neděje tak, jak chceme, obden nás někdo zklame a k tomu všemu jsme Forever Alone jak poleno? Mám na to dvě odpovědi.

a) kvůli lidem, díky kterým realita ještě za něco stojí. I kdyby to měl být jen jeden člověk, až ho potkáte, poznáte, že stojí za to, pro něj žít.

b) protože bez alespoň mírného vnímání reality člověk skončí v blázinci.

Majzr mi říká, že mám zkusit aspoň trochu žít realitou. Zkoušela jsem. Málem mě to stálo mé duševní zdraví.

Byl tu člověk, který by mě přinutil milovat realitu - měl dostatečnou sílu na to, aby mě přinutil milovat jeho. Ale ten člověk to neudělal. Vlastně... všechny moje nynější problémy začaly když jsem se s ním setkala. Jak je to už dlouho? Ani ne rok. Docela krátká doba, že? Ale byla dost dlouhá na pomalé (ale úspěšné) vyrovnávání se s jistým faktem, na lásku opětovanou, neopětovanou i falešnou, na objevení slečen, které mě z tohoto všeho nevědomky dostaly a na vzniknutí něčeho, co mě do toho zase dostalo. Něčeho, co je pro někoho "1000 stánek ve wordu, které jsou vtipné" a pro někoho věc, která vznikla jako náhrada za onoho člověka, a nějak se to vymklo.

Nasrat s tím vším, jdu hrát simíky.