No... tak jsem konečně ulevila své mysli. A zároveň jí přitížila. Such a long story..

Asi před půl rokem jsem byla na koncertě Orochi v Praze. Potkala jsem slečnu, její jméno zmiňovat nebudu, kterou kamarádka omylem vyfotila. Tu fotku poté dala na facebook, a já si tu slečnu našla. Chvilku jsme si spolu psaly, a pak jsem se o ní začala dozvídat různé věci. Dozvěděla jsem se, co se jí v životě dělo, opravdu nepěkné události. A já, známá svojí MS Trpitelskou povahou, jsem se jí hned rozhodla pomoci.

Pozvala jsem ji k sobě domů na přespání. Už ze začátku se mi zdála taková... podivná. Co jsem měla ráda, začala mít okamžitě ráda i ona. I to, co se jí předtím vyloženě příčilo. Ale měla mě ráda, a to mě těšilo. Po čase se ale mezi námi začaly objevovat jisté rozepře.

Ona je hideistka. Tedy, říká si hideistka. Mě spíš přijde jako "Militantní hide fanynka - czech version", pro ty kdo znají jistou slečnu Kareki. Natočila takové video, kde předváděla hideho oběšení se na ručníku. Myslela si, že je to vtipně cynické, a zatím to bylo jen trapné a urážlivé. A nebyla jsem jediný člověk, který si to myslel. A tak si vytvořila nepřátele. Už předtím ji lidé moc neměli rádi, díky jejím facebookovým statusům typu "Z toho kafe mám sračku." a z jejího celkového vystupování. Ale toto video byla poslední kapka.

Pár týdnů nato jsem si povídala s její bývalou kamarádkou. Pověděla mi o ní, že se na ní naštvala kvůli tomu, že jí Kamijo na koncertě Versailles koukal do výstřihu. Naštvala se na ní přímo strašlivě, nemluvila s ní týdny. A to pro ní ona kamarádka v minulosti udělala hodně.  Začala mi lézt na nervy už předtím, ale co jsem se dozvěděla, jako doopravdy je, nemohla jsem ji už ani cítit.

Nechtěla jsem jí však ublížit. Jak sjem řekla, neměla moc kamarádů, tak mi přišlo hnusné ji opouštět. Chtěla jsem jí dát ještě šanci, ale nešlo to. Byla jsem na ní protivnější a protivnější, až si toho jednou všimla, a vystartovala na mě s tím, co mám za problém. Řekla jsem jí to, že mě kopíruje, chová se nevhodně (typu pořvávání "To je ale hnusná tlusťoška" na silnější paní na ulici) a že mě celkově štve svým chováním. Vyřešily jsme to v klidu, a ona slíbila, že se pokusí zlepšit? A zlepšila se? Za správnou odpověď specialní výhra - noc s Gacktem.
Správně. Nezlepšila se.
Gackte, dej ty ruce pryč, to byla soutěž pro čtenáře! 

Chovala se stejně, ba možná ještě hůř. A tak mi jednou ruply nervy. Zavolala jsem jí, a vyřvala na ní všechno, co si myslím, a i to, co byl jen holý fakt. Že jí celá komunita nesnáší, že je nevděčná, urážlivá a namyšlená. Vmetla mi do tváře, že já jsem ta špatná, že jsem proti ní poštvala celou komunitu, myslím že tam padlo i to, že na ní žárlím. V tu chvíli jsem byla skálopevně přesvěčena, že už s ní nechci nikdy mít nic společného. Nevydrželo mi to však moc dlouho. Malináč. Dva dny nato mi totiž, v pozdní noční hodinu, zazvonil telefon.

Byl to její kamarád. Říkal mi, že je opilá, a že se mnou chce mluvit. Křičela hysterickým, ubrečeným hlasem, že mě má hrozně ráda, a že se zabije, když se s ní znovu nezačnu bavit. A já, idiot, jsem se jí za všechno omluvila (doteď si myslím, že jediné, za co jsem se já měla co omlouvat byl ten křik v předchozím telefonátu), stáhla vinu na sebe, aby se necítila zle, a navrhla jí, že za ní přijedu druhý den do Prahy. Jela jsem. A znovu jsme se usmířili.

Od té doby jsme se spolu nebavily nijak zvlášť. Ale oficielně jsme byly kamarádky. Celou dobu se do mě ale navážela. Prý, že se oblékám záměrně abych vypadala starší, že si kupuji kafe ze Starbucksu, abych vypadala starší (Wtf? :D). OMFG. Ano, jí je dvacet. A mě je čtrnáct. Ano, ČTRNÁCT. Už jsem se s ním smířila, i když mi to trvalo dlouho. Ale i přes takový věkový rozdíl si troufám tvrdit, že jsem mentálně vyspělejší, než ona, i celá její rodina, ale o tom až později. A když jsem se já ohradila, oháněla se svými problémy, že jí je dvacet, něco si zažila, je na tom nejhůř na celém světě, tak já vůbec nemám právo proti ní říct jediného křivého slova, že jsem jenom psychický upír, který může za všechno. Tak jsem si řekla -A DOST. Když jsem jí, před hodinou volala, vykašlala jsem se na všechnu ohleduplnost.

"Teď si budu dělat jen to, co já chci, seru na všechny lidi, jejich názory a pocity jsou mi u prdele!"

Tohle si kdysi napsala do statusu. Ačkoliv to považuji za nanejvýše zcestné, v tomto hovoru jsem se řídila podle toho. Řekla jsem jí to všechno, co jsem napsala sem. A znovu stejná pohádka. Všechno je moje vina, jsem psychický upír, jenom jsem jí zkazila život a já jsem ta hrozná. Do toho se zapojila její matka, kterou si vyspělá dvacetiletá inteligentní slečna zavolala na pomoc. Její matka mi nadávala do spratků, krav a píč. Pak mi ona slečna řekla, že už se mnou nikdy nechce mít nic společného. Řekla jsem: "Tak dobrá, žij blaze." a típla telefon. Nelituji toho, ani náhodou.
Ale je mi jí líto - opět.
Cítím se vinna -opět.
Chci jí sežrat - opět.
Kyo okamžitě to smaž a běž od toho počítače!

Ale co. Ulevila jsem si... alespoň po jedné stránce.